Zastaveno - Michael Čagánek
Z nové knihy Michaela Čagánka - Zastaveno:
Dotek věčnosti
Jsi daleko silnější, než si myslíš
jsi samotná Síla
jsi pramen života, jenž se otvírá
každým dotekem vděčnosti
Tichý. Tak by se jmenoval, kdybych mu mohla vybrat jméno. Podle toho, čím se mě nejsilněji dotkl, čím na mě nejvíc zapůsobil, co jsem si odnesla z našeho setkání. Krásný, Čistý, Usměvavý, nabízejí se další jména. Usměvavý, to se mi nejvíc líbí. Usměvavý nebo také Smíšek. Ano, to je ono, tak mu budu říkat.
On je úspěšný autor stoupající ke hvězdám, já ztracená holka řítící se do propasti sebe sama. Nemám nic, nebo mám alespoň ten pocit. Jsem sama, bez peněz a s dokonale zazděnými zadními vrátky. Už ani nevím, kde byly, nechci to vědět. Už žádné ohlížení do bolesti.
Zítra to bude den, co jsme se seznámili. Nevím, co mě čeká, ale nepochybuju, že se to stane. Ráno jsem si přála umřít, teď sedím na břehu řeky a život mnou proudí jako voda. Nekonečná řada událostí v jediném okamžiku. Nemám nic a mám všechno. Sedím na břehu a plynu. Všechno je zastavené. I když mám myšlenky, nemyslím na nic. Vedle mě v trávě leží cestovní taška. Pár věcí do začátku. Kdo by chtěl víc, na břehu řeky, v první den stvořený z úniku. Prolínání světů. Myšlenky a fantazie. Fantazie myšlenek.
Nechtěla jsem sedět na břehu, chtěla jsem skočit do té vody, všem na očích se utopit, aby viděli, jak jsou marní, jak obyčejní, jak nic neznamenají pro mě. S úsměvem vylézt nahoru na kamenné roubení, chvíli po něm jít, s rozpaženýma rukama, jako provazochodec, který to koupil přímo do srdce. Ať si mě fotí turisté, ať mají rozptýlení ještě chvíli, ať se smějí svým karikaturním smíchem v rychlosti načmáraným na ksicht, za dvě stě korun a často ještě míň. Zvracet se mi chtělo z jejich výrazů, namísto toho jsem se smála, jak šílenec se směje na jiné šílence.
Neskočila jsem. Žebráci vzpínali ruce a další žebráci jim dávali drobné. Psi si chtěli hrát, měli však na krcích obojky, k obojkům byly připnuté vodítka a k vodítkům byly připjaté ruce, které nehodlaly smlouvat. Odpadkové koše přetékaly odpadky. Restaurace přetékaly obžerstvím. Obchody přetékaly totálními slevami na vše. V novinových stáncích nabízeli marnost. Ve stáncích s hot dogy narážely housky na kůl. V kostelech uctívali strach. Ve výkladních skříních pózovala lhostejnost. Milenci žvanili o lásce. Rodiče ukázňovali své děti. Děti se nesměly smát. Stromy vyrůstaly z betonu. V květinářství umíraly růže. Holubi vzlétali do nikam. Po nebi lhostejně plynula oblaka. Všichni někam spěchali. Nikdo si nikoho nevšímal.
Nevěděla jsem, kam jdu. Kam jít, co dělat. Prostě jsem šla. Šla jsem. Všechno bylo jako poprvé a naposled. Cítila jsem všechno a nic. Mít zbraň, možná bych začala střílet. Být bestie, dala bych to všem znát.
Málem jsem si sedla a začala plakat. Málem jsem začala křičet zoufalstvím. Málem jsem poslední peníze utratila za chlast. Málem mě přejela tramvaj. Málem jsem přeslechla, co se snášelo z nebe.
Autorské čtení, teď a tady. Nová kniha. Jméno autora, které mi nic neříkalo. Jeho hlas, hlas přenášený interním rozhlasem, jeho hlas snášející se odněkud z výšky, ten hlas jsem hned poznala.
V jednu chvíli jsem naprosto bezradná stála na ulici před knihkupectvím, v dalším okamžiku jsem byla v prvním podlaží Paláce knih. Jak se to stalo, nevím. Prostě jsem tam byla a nebylo nic a bylo všechno. Slova splývala s tichem a ticho bylo slova. Lidé neměli hranice. Prostor se rozplýval a ztrácel sám v sobě.
Někdo mi podal knihu, někdo zaplatil, postavil mě do řady na podpis a před autora a neřekl nic, on se přesto usmál. V tom úsměvu bylo všechno, víc než se dá prožít za život člověka, i kdyby trval tisíc let. V tom úsměvu to bylo, bylo to tam a já jsem to viděla.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Šla jsem po ulici a nevěřila. Seděla jsem na břehu řeky a nevěřila. Nepotřebovala jsem věřit. Bylo to tady. Ve mně a všude. Ve vodě, v listí, na první stránce knihy, kterou jsem bez myšlenek koupila a do které on napsal:
Jsi daleko silnější, než si myslíš
Četla jsem jednou, dvakrát, po tisící. Dávno jsem neviděla na stránky a přece jsem četla dál. Daleko silnější. Daleko silnější. Daleko silnější. A potom jsem to ucítila. Ucítila jsem sílu. Ne, ne, já jsem jí byla! BYLA JSEM.
