Snachy a tchýně

Paní Jitka vypráví:
Už v době, kdy jsem byla ještě uhoněná máma, syn vyžadoval pusu na dobrou noc a k nám chodívali jeho školní kamarádi, jsem si představovala, jaké to bude, až si místo nich jednou přivede svoji dívku. Z části jsem se těšila, že do rodin přibude další ženský element, spřízněná duše a na druhé straně jsem se té chvíle bála, protože mi bylo jasné, že moje role maminky se definitivně změní v pozici pouhého přihlížejícího. Netušila jsem však, že zatímco k prvnímu nikdy nedojde, to druhé bude tak zlé.
Syn nepřivedl snachu k nám, ale ona odvedla jeho. Syn se za svojí ženou odstěhoval do jiného města, do vily jejích rodičů a jakoby tím za ním spadl most. Naše zvyky nahrazuje zvyky jejich. Mění zásady, koníčky. I vnučku vidíme spíš náhodou. Rozumím, že nemají potřebu. Její rodiče jsou neustále po ruce, a proč měnit hezký prostorný dům a zahradu za stísněné 2+1 na panelákovém sídlišti. Koneckonců, i když přijedou, cítím ze snachy, že je tu „nesvá“. Snad nějaký despekt nebo soucit k těm, co jsou chudší. Ač nás zvou, ze stejného důvodu neradi jezdíme k nim. A stejně mizerně se cítím v dobách narozenin, Vánoc a svátků. Vždy jsme si doma dávali, i z finančních důvodů, spíš malé dárky nebo praktické věci pro děti. Dnes s vypětím sil, ve stresu a často stejně marně doháníme bohaté nadílky, které si dávají v dnešní rodině syna nebo jaké kupují mladým a vnukovi rodiče snachy.
Syn si žije po svém a snad šťastně. Asi bych měla mít radost, místo toho těžce nesu, že tu pro něj už není doma. Snaše jsem se chtěla stát druhou maminkou. I po letech jsme si však zůstaly cizí. Možná nechtěně, ale mám dojem jakoby ona a její rodiče mezi námi a synem vykopali propast, díky které jsme se rázem ocitli v cela jiném světě.

Zkušenosti paní Kamily jsou bohužel poměrně častým a jedním z nejsmutnějších důsledků rozchodu mladého páru:
Tiše a s napětím jsme sledovali synovy první lásky a čekali jak to končí. A jednoho dne si s úlevou oddychli, že dobře. Přivdali jsme šikovnou praktickou snachu, brzy mámu dvou dětí, které jsme si neodvažovali zasahovat do života, protože jsme se upřímně domnívali, že si mladí v mnohém poradí rozumněji než jsme si počínali my. A tak jsme jen šťastně hlídali vnoučata kdykoli nám byly svěřeny, což bylo naštěstí poměrně často. Kluci bývali u nás o víkendech, brali jsme je na chalupu, byli s námi u moře. A hlídala jsem je i potom, co jsem zůstala sama. Po smrti muže byli mým jediným štěstím. Bohužel pak přišel zlom a nechci soudit, kdo ho zavinil. Syn se snachou se dost bolestně rozvedli a jak už to bývá, děti zůstaly u mámy. Soud rozhodl, kdy je smí vidět syn, ale ač právně v mezích zákona, nastaly problémy. Snacha začala vymýšlet všemožné komplikace ( nemoci, sportovní utkání, „neodkladné“ povinnosti, jak pobyt dětí u táty omezit. A jakási pomsta patřila i mně. Tak jsem vnuky neviděla i několik týdnů, někdy jen na kratičkou návštěvu. Postupně jsem se navíc dozvídala, že dárky, které ode mě dostali, jim máma vyhodila. Stalo se, že krátce po návštěvě u nás onemocněli a na vině byla tu zmrzlina, kterou jsem jim koupila, tu alergie na prach, který u nás nikdo neuklízí, zima, špatné jídlo, že babička už na ně nestačí...Kluci ke mně tak pomalu sami přestali chtít jezdit.
Ale syn sám se domáhá svých práv jen horko těžko. Nechci mu ještě všechno zhoršovat a přilévat olej do ohně. Jiná vnoučata nemám a pro synovu nemoc se jich asi ani nedočkám. Tak na ně jen den co den myslím, prohlížím fotky, jejich obrázky a na stůl si dala slepovanou vázu, kterou kdysi rozbili a já jim za to vyhubovala...

Jiří Helus, rodinný psychoterapeut / Konzultační a terapeutický institut Praha/ řeší mezigenerační konflikty dost často. Ovšem jak říká, ač problémy jsou podobné, vlivy, které mohou tyto problémy způsobovat nebo ovlivňovat jsou natolik různorodé, že jen těžko lze dospět k obecným a vždy platným radám či návodům.

Při bližším zkoumání lze najít jen málo zásadních rozdílů mezi zvířaty a lidmi. Jedním z naprosto neoddiskutovatelných jsou vztahy mezi mláďaty a rodiči, které u lidí přesahují i do doby po dosažení pohlavní dospělosti našich „mláďat“. Lapidárně řečeno je naprosto nepředstavitelné, že by kůň nějakým způsobem hodnotil to, jak jeho dospělý potomek cválá, nebo že by stará medvědice radila mladé, jak vychovávat mláďata. Tohle je výsada nás lidí a zlé antropologické jazyky dokonce tvrdí, že právě jedinečná komplikovanost mezilidských vztahů je důvodem pro tak velký mozek jaký máme. Typickým příkladem jsou vztahy mezi partnery a jejich rodiči.

Vztah tchýně – zeť je zdrojem jiskření a četných jízlivých vtipů. Je to především proto, že to je převážně mužský způsob jak zacházet se situacemi, které v nás vyvolávají napětí, a také proto že těmito vtipy baví především chlapi sami sebe. Pokud ale vztah tchýně zeť nefunguje, napětí se do vztahu partnerů přenáší přes obvykle méně citlivý článek – muže. Dopad tedy bývá, alespoň dle mé zkušenosti, menší a nebo alespoň je jako menší prožíván.

Za to neshody mezi tchýní a snachou mohou mít dost závažné důsledky. Myslím, že je to proto, že prazáklad je ve faktickém přerušení ženské rodové linie. Odpradávna se dobře vědělo, že na rozvoj člověka má nejpodstatnější vliv vztah mezi matkou a dítětem v tom nejútlejším věku. Zhruba do dvou let dochází k předání toho nejdůležitějšího pro další vývoj a nenaplnění potřeb dítěte v tomhle období mívá fatální následky. Dnešní moderní psychologie teorií attachmentu toto znovu objevuje. Stovky generací je toto umění péče o potomky zdokonalováno a předáváno. Tam, kde linie pokračuje dcerou, dcera – matka pak přenáší tyto hodnoty na další generaci. Vždy když se narodí syn dochází k přerušení ženské linie. Synovy děti dostanou tu nejdůležitější péči již jiným způsobem a z pohledu tchyně od „cizí ženské“. Tuto skutečnost si uvědomovaly i naši předkové. A tak například v některých původních kulturách byla přivdaná snacha často až drasticky zaučována principům péče nové rodiny a v jiných bylo dokonce nepřípustné, aby se snacha s tchýní vůbec potkala. V případě, že přišla na návštěvu do rodiny syna, snacha prostě musela odejít. Dnes jsou vztahy v našich krajích poněkud jiné, ale uvědomění si tohoto jevu nám někdy může pomoci pochopit, co že to v hloubce ve vztahu tchyně - snacha vlastně bublá. Také to vysvětluje, proč jsou ženy obvykle klidnější když o děti pečují jejich matky.

Další úrovní vlivů které spoluvytvářejí to, jak se máme s rodiči našich partnerů jsou vlivy systemické, tedy ty, které jsme převzali z našeho rodinného systému. Pokud vyrosteme například v rodině, kde panovaly naprosto zoufalé vztahy mezi některým z rodičů a jeho tchánem či tchýní může se stát, že k naší budoucí tchýni, tchánovy budeme již dopředu přistupovat s podezřením. Tyto vlivy samozřejmě fungují i obráceně. Najde-li si muž nevěstu v rodině, kde matka na muže pohlíží jako na hloupého budižkničemu, bude pravděpodobně stejnou optikou hledět i na něj a to nebývá začátek láskyplného vztahu. Dalším z mnoha příkladů je situace, kdy nefunguje vztah rodičů partnera. Jejich dítě, pak bývá často jediným stmelujícím a naplňujícím prvkem. Odejde-li, nastává prázdno, které sebou nese potřebu dál zasahovat do života potomka. Tohle je jen několik z mnoha možných a vždy originálně poskládaných vlivů, které mohou určovat, jak mi vnímáme rodiče našich partnerů a oni nás.

Na závěr si dovolím přidat pár postřehů, které mohou neshodám předejít či je zmírnit:

Rozhodnou-li se dva mladí pro společný život tak dnes již sice nepotřebují povolení rodičů, ale s jejich požehnáním se jim bude žít lépe. Dejte jim ho.

Ani malé dítě nebudeme neustále držet za ruku, chceme-li, aby se naučilo chodit a rozbitá kolena s klidem ošetřujeme jako daň za nové životní zkušenosti. Tak i mladá rodina potřebuje pár vlastních zdí, prostor, který si bude sama tvořit. Neusnadňujte jim proto život příliš, okrádáte je tím o zkušenosti a o to, aby si sebe mohli vážit.

I když mateřské pudy nebo kolegialita ke stejnému pohlaví vás k tomu budou sebevíce svádět, nikdy se nestavme ve sporu vašeho dítěte a jeho partnera ( nehraje-li tu roli alkohol, drogy, násilí apod.) na jednu či druhou stranu.

Samozřejmě je mnoho sporů a smutných situací, v nichž se ocitneme zcela nevinně a nemáme šanci mnoho změnit. Někomu pak možná pomohou slova zkušeného německého terapeuta Berta Helingera: Když už se nic nedá dělat, je to alespoň příležitost naučit se odpouštět.

Otisknuto v časopise 50+