prostor pro sebepoznávání

skupinové, rodinné a individuální terapie

Úvod » Přečtěte si » Nové pohledy psychoterapie

Ho‘oponopono je prastará havajská metoda vnitřního očištění toxických energií. Touto toxickou energií může být cokoliv, co způsobuje neharmonické myšlenky nebo pocity. Vždy, když v sobě pocítíme nepohodu způsobenou ať už vnitřní, vnější nebo prostě jen neznámou příčinou, tak si můžeme být jisti, že v nás právě koluje tato toxická energie. Ta otravuje náš pohled na svět. Cítíme se pak nevrlí, špatně se adaptujeme na změny, které jsou nám z vnějšku předkládány, nesouhlasíme a bojujeme se vším, co se nám nelíbí až do doby, kdy to definitivně vzdáme, rezignujeme a buď se necháme s bolestí vláčet osudem nebo se staneme apatičtí. Copak z toho není nějaká cesta ven? Přes všechny naše snahy, velké úsilí, pozitivní mysl atd. věci nejdou podle plánu! Proč to opět dopadlo, tak jako vždycky!? Moudrost ho‘oponopono nás učí, že hřích vzniká pokud dovolíme bolestným myšlenkách, které pramení z minulosti, aby ovládaly TEĎ a TADY, ve kterém se nacházíme. Pokud ve vás pojem slova hřích vzbudil biblické asociace s odplatou, peklem a zapovězeným rájem, tak prosím pusťte tyto představy o hříchu z hlavy. Není žádné peklo ani ráj, které by byly odděleny od nás samých, nebo které by se nacházely až teprve někde v "životě po životě”. Peklo a ráj jsou pouze v nás - v našich myslích a srdcích, tvoří náš svět a každým dnem si ho dále vytváříme podle obrazu svého. Ho‘oponopono nás přímo a nekompromisně nutí k převzetí celé zodpovědnosti za vše, co se v našem životě děje, ať už se nám to líbí nebo ne.

Je těžké přijmout takovou myšlenku, že všechno okolo nás jsme si stvořili právě my? Že my jsme Ti velcí tvůrci, kteří vytvořili vše co nás obklopuje, včetně všech těch věcí, proti kterým tak neúnavně bojujeme! Já jsem si přeci nevybral/a život v chudobě, nechci a nikdy jsem nechtěl/a být nemocný/á. Jak můžu já za to, že můj partner je někdo úplně jiný než se zpočátku zdál být, nebo že mě v práci šikanují?! O ocenění si leda tak můžu nechat zdát ve svých sci-fi fantasiích, peníze se mě vyhýbají jako čert kříži a štěstí...tak to je vážně jen ta muška zlatá, kterou jsem už pěkných pár let neviděl/a ani prolétnout okolo. Takže ten, kdo mi bude vyprávět o tom, že já sám/a jsem si tohle celé vytvořil/a, tak jsme připravený/á mu pěkně od plic říct, co si o tom všem myslím.

Všechny tyto argumenty, které jsou připravený zadupat nás hluboko do země jsou naprosto pochopitelné, protože je velmi těžké, ale také velmi dospělé přiznat si, že i my jsme se podílely na situaci, ve které se teď nacházíme. Že i my z ni neseme svůj díl zodpovědnosti. Uff, zodpovědnost. To slovo na člověka padá jak balvan z mrakodrapu, ale sami někde uvnitř cítíme, že je na tom kus pravdy. V životě člověka procházíme ve vztahu k zodpovědnosti několika stádii. První je stádium, kdy se cítíme být obětí. Podobáme se dítěti, které je vydáno napospas vůli nebo nevůli svých rodičů: „Postav se tady, hezky stůj!” Můžeme proti tomu protestovat, můžeme nesouhlasit, ale vždy nám rodič více nebo méně příjemným způsobem naznačí, že jakékoliv protesty jsou zbytečné. A tak rezignujeme. V takovémto stádiu je právě život v roli našeho rodiče, který nedává šanci. Prostě nás postaví do situace a my ji musíme ustát ať už se nám to líbí nebo ne. Žádné naše volání ani stěžování není vyslyšeno a nám nezbývá podle všeho nic jiného než rezignovat a smířit se s tím: „Však já si zvyknu”. 

Někdy se ale v životě stane něco, co už prostě nelze ustát. Už si nejde jednoduše zvyknout! Začneme přehodnocovat, cítíme, že se musí NĚCO ZMĚNIT. Tak můžeme dojít k druhému stádiu, ve kterém se považujeme za tvůrce svého života. Řekneme si: „Ano, já jsem ten, který je v této situaci a já jsem se do ní nějakým způsobem dostal. Když už jsem se dostal sem, tak mám tu sílu se taky z ní dostat ven. Já jsem ten, kdo svůj život teď musí vzít do ruky a jednat.” Jsme dítě, které dospívá. Už se nebojí dělat věci tak jak cítí. Pokud se setká s nevůlí, tak už nedovolí aby na něj měla takový vliv. Zažijeme možná euforii z volnosti a věci se začnou dařit. Problém je v tom, že pokud už víme co chceme od života, tak si mnohdy nedokážeme udržet dostatečnou energii v tom, abychom to dosáhli. Není to totiž tak jednoduché. Často si situace vyžaduje změnu od základu a vše se nemusí podařit napoprvé. Tak se může stát, že nás okolí i náš vnitřní kritik opět vrátí do stádia číslo jedna, jen ještě o něco více flustrované.

Ve třetím stádiu se, jak praví ho‘oponopono, stáváme nástroji Boží Prozřetelnosti. Náš vývoj se dostane do fáze, kdy začneme věřit svému vnitřnímu vedení a neotřesitelně ho následujeme a umožníme, aby se začaly dít zázraky v našem životě. Přestaneme mít potřebu věci kontrolovat a plně se odevzdáte přítomnému okamžiku.  Abychom vůbec dokázali proniknout k tomu, co nám toto vedení vlastně sděluje, slouží právě technika Ho‘oponopoo. V neustálém procesu vnitřního čištění podvědomí rozpouštíme disharmonii a odstraňujeme vnitřní bolesti a programy, které tam v průběhu naší cesty životem byly z různých důvodů zasunuty, a které nám později brání k dosažení tužeb, zdraví, bohatství, lásky nebo čehokoliv jiného. Technikou Ho‘oponopono uvolníme energii, která je v disharmoniích blokovaná. Uvolněním tohoto bloku, ozdravením bolestivého místa na duší můžeme předejít nemoci nebo dokonce navrátit zdravím tam, kde bylo dlouhodobou energetickou nerovnováhou poškozeno. Vše negativní je nahrazeno čistým prouděním lásky. Jak nás učí tato havajská technika, tak problémy, se kterými se setkáváme nejsou zde, aby nám způsobily utrpení, ale aby nám poskytly příležitost něco pochopit. Nejsou ničím jiným než opakováním vzpomínek z minulosti, které jsou tu znovu a znovu proto, abychom se na ně podívali očima lásky, pochopili je a na základě tohoto pochopení jednali. To vše vyžaduje obrovský vnitřní růst a k vnitřnímu růstu dále spěje. Stáváme se zdatnější a odolnější nejen po stránce psychické, ale fyzické. Chceme-li něco změnit, pak je třeba zaměřit se dovnitř, nikoliv ven. Používáním ho‘oponopono, tedy neustálým pročisťováním a přijmutím zodpovědnosti za vše, co se nám děje necháme lásku, aby zneutralizovala všechnu negativní energii, která je ve spojení s určitým místem, osobou nebo věcmi. Několika jednoduchými očistnými větami můžeme přispět k ozdravení a léčení problémů nejen fyzických, ale také psychického rázu. Otevírají nás hluboké vnitřní změně, která prozařuje i na povrch. Propustíme bolesti už mnohokrát přebolené prosbou lásky, aby vyléčila všechny chybné myšlenkové vzorce a vzpomínky, které se zhmotnily ať v ten nebo onen problém.

To zní sice hezky, ale možná až moc jednoduše. Jak to může fungovat? V principu ho‘oponopono se přepokládá, že každý z nás má ve svém nitru jakousi Božskou jiskru, ale můžeme si pod tímto pojmem také představit nejčistší lásku, světlo nebo jednoduše čistou životní energii. Ta k nám promlouvá, nabádá nás a vede směrem k plnému naplnění a prožití svého života. Důsledkem požadavků okolí, vlastních nezdarů a prožitých bolestí je však tento hlas z nitra přehlušen hlasy právě těchto minulých vzpomínek, které převezmou vládu nad naším životem a nad jeho směrováním. My se odchýlíme od svého původního životního plánu. To vede k utrpení z nenaplnění. Naším úkolem na cestě ozdravení vlastního nitra i svého fyzického zdraví je proto všímat si problematických zážitků na úrovni jak fyzické, mentální i emocionální a jakmile je zaznamenáme, tak je okamžitě začít čistit. Samotné čistění se skládá z opakování čtyř jednoduchých vět, které vedou k odpuštění a k obnovení plynutí lásky.

Tyto čtyři věty se říkají právě tomu nejčistšímu uvnitř vás. Ta láska ve Vás však není to, co Vám odpouští, ta je dokonale milující a nezná vinu, ani odpuštění. Říkáte to abyste odpustili Vy sami sobě, protože jste to Vy sami, kdo říká kdy a za co se máte cítit provinile. Mnohdy jsou však samotné příčiny důsledků skryté v nevědomí a my nevidíme, že se například za naší nemocí skrývá nějaký pocit viny. Můžeme ji přesto však zneutralizovat a vyčistit, aniž bychom pátrali po jejich kořenech. tyto čtyři věty zní:

OMLOUVÁM SE.

ODPUST MI PROSÍM.

MILUJI TĚ.

DĚKUJI.

Slovy „Omlouvám se, Odpust mi" uznáváte a přijímáte zodpovědnost za to, že se něco (a nemusíte přesně vědět co) dostalo do Vašeho systému mysl-tělo. Slovem „Prosím" prosíte lásku, aby Vám pomohla odpustit sobě samému. A konečně slovem " Miluji Tě” rozproudíte zablokovanou energii a obnovíte proudění lásky a slovem „Děkuji" vyjadřujete vděčnost za to, že se problém vyřeší.

Použijte tyto čtyři věty ho‘oponopono pokaždé, když cítíte ve svém nitru stav bez lásky, bolest, vztek, nesouhlas s děním okolo, odsuzování sebe nebo druhých a všechny další druhy disharmonií. Používejte je vždy, když se setkáte s problémem ve svém fyzickém světě, při všech překážkách a omezení, které Vám brání dosáhnout toho, co jste si přáli. Neznamená to, že zmizí všechny překážky vnějšího světa, ale zmizí překážky a omezení z Vašeho vnitřního světa. To Vám umožní spojení s Vaším nitrem a nelezení dokonalého řešení.

Stejně tak, jako se vnitřní problém podepíše na fyzickém zdraví až za nějakou dobu, tak samozřejmě také zpětná náprava do stavu harmonie si vyžádá určitý čas. Je to však práce nejen na Vašem fyzickém zdraví, ale také na Vašem duševním a duchovním rozvoji. To vám pomůže nastolit takovou rovnováhu, která se promítne na Vašem dokonalém fyzickém i psychickém zdraví i do budoucna. Proto je tu ho‘oponopono, který nás učí převzetí zodpovědnosti za náš život a pomáhá nám nebýt oběť situací, ale znovu se propojit se svým pramenem Božství uvnitř a navrátit nás tím rovně, čistě a plnohodnotně zpět k plnému prožití našeho života. Nebojujte, není s kým. Odpusťte si vše, co bylo, pociťujte lásku k sami sobě a nechte se unášet dál proudem života!